Max Payne kniha 7. část
„Pánové, tady jsme hotoví. Vezměte mě do Cold Steel.“
Prostě mě předávkovala Valkýrou. Cítil jsem, jak zelený oheň požírá můj mozek. Změnili se na páru. Rozplynuli se přede mnou. Nikdy jsem neměl nejmenší šanci. Ta čarodějnice mě dostala stejně jistě, jako by mi přiložila pistoli k hlavě a stiskla spoušť. Zmocnili se mě stíny. Tváře s podlitinami, hladové po pomstě.
Znali má slabá místa a přibližovali se s touhou zabíjet. Podlaha se proměnila v záplavu zelené krve. Ze všech stran jsem slyšel hlasy.
„POKRM PADLÝCH NADĚLŮ“ Upadl jsem. A Najednou jsem se objevil v pracovně Punchinella. Místnost působila hororovým dojmem. Podél zdí byly rozmístěné svíce. Celá místnost byla zahalena zelenou mlhou a ze všech rohů se ozývaly různé hlasy.
Přeběhl jsem místnost a prošel otevřenými dveřmi. Ocitl jsem se ve svém domě. Za okny právě zapadalo slunce a v domě se pomalu šeřilo.
„Maxi, jsi to ty? Maxi?!“ ozývaly se výkřiky mé ženy. Zrcadlo v předsíni bylo rozbité a plné krve. Došel jsem do obývacího pokoje a vyběhl po schodech do prvního patra. Prošel jsem nesmírně dlouhou chodbou než jsem došel do dětského pokoje. Uprostřed pokoje byla kaluž krve osvícená svícemi. Náhle se mi zatmělo před očima a já se objevil v Punchinellově pracovně. Tentokrát celou místnost osvětloval mohutný oheň, který zuřil jen u zdí. Na pracovním stole se rozezvonil telefon. Přistoupil jsem ke stolu a zvedl sluchátko.
„…vytvořené shrbenými černokněžníky jako banánová stopa maje příliš blízko k temeni oholené lebky. Déšť žab ustal, ale snesl se déšť krve. Pak budou pryč…“ Bylo to nesprávné číslo a zlomyslný hovor někoho, kdo ze sebe chrlil nesmyslné žvásty. Náhle jsem si uvědomil, že v ruce nedržím sluchátko ale pistoli. Bylo mi to ale jedno.
další část někdy jindy...